Moskvič Polárník - 2. část

Pokračování cestovatelské čtveřice ( Alexandr Elikov, Alexej Žiruchin, Dmitrij Gostinšikov a Natalia Šipovskaya starým Moskvičem 412 po Arktidě a dálném východě. Ti se začátkem léta 2024 vracejí do Mirnyj pro Moskviče a vyrážejí vpřed za dalším dobrodružstvím.

Zpět na první část - klikni zde: PRVNÍ ČÁST

Autorem fotografií je A. Žiruchin

Mirnyj - Jakutsk - Magadan - Pevek

Pro našeho Moskviče Polárníka jsme dorazili až na začátku léta. Přiletěli jsme sem speciálně na Ysyach, hlavní svátek Jakutska. Jakutský Nový rok. Oslava léta, znovuzrození přírody a začátku nového životního cyklu. Dále od města Mirnyj vede naše cesta do Jakutska. Naším úkolem je ukázat vám letní Jakutsko. Ukázat vám zvláštnosti cestování autem nejen v zimě, ale i v létě v extrémních vedrech. Ano, ano! Dnes nám teploměr přesáhl +30°! První stovky kilometrů ukázaly, že v zimě jsou ty samé silnice hladké a rovné jako dálnice, ve srovnání s tím, co se tu děje v létě. Rychlost pohybu na těchto stejných místech v zimě byla i přes padesátistupňové mrazy přibližně dvakrát až třikrát vyšší a kupodivu i pohodlnější. V zimě je přes řeky ledový přechod a v létě se musíte přepravovat trajekty. Na cestě jsou vyjeté hluboké koleje, velké díry, obrovské množství komárů a prach z aut je tak hustý, že skoro musíte zastavit.

       

V Moskviči je těžké plánovat denní vzdálenosti a ne vždy se dá dostat do osady s hotelem, takže jsme si s sebou vzali stany a nocovali na krásných místech. Například u řeky Viloj. Za pár dní jsme se dostali z Mirného do Jakutska, odkud máme v plánu se dostat na Kolymskou dálnici, kterou někteří řidiči dokonce označují za nejnebezpečnější silnici na světě. Pro většinu motoristů to začíná trajektem přes Lenu. Obrovská řeka odřezává obrovské město Jakutsk od pevniny. Zde je potřeba se vyhnout dopravním špičkám, které většinou nastávají na začátku a na konci víkendu. Je tu ale spousta trajektů, doprava je dobře organizovaná, takže maximálně dvě tři hodiny čekání a už plujete na druhou stranu. Prvních téměř 200 kilometrů trasy je asfalt a hustý provoz. Později přichází ta nejtěžší část. Prach! Je tam hodně prachu! Přes řeku Aldan vás čeká další trajekt. Silnice je rok od roku lepší a bezpečnější. Staví se nové mosty. Od letošního roku zmizela i Zaječí smyčka, poslední úzký a nebezpečný úsek silnice. Během naší cesty po Kolymské dálnici jsme mnohokrát potkali medvědy. Chodí zde klidně a často si vůbec nevšímají projíždějících aut. Ale medvědy auta nezajímají, dokud člověk nevystoupí z auta!

       

Pozor si dejte, pokud vyrážíte po Kolymské dálnici a předpověď hlásí déšť. Je lepší zjistit si situaci dopředu. Jinak můžete zůstat zablokovaní na dlouhou dobu někde v tajze nebo horách. Přesně v těchto podmínkách jsme se ocitli. Nebyla žádná šance dostat se do Ojmjakonu - silnice byla jednoduše zaplavena. Před námi je předpověď deště a bouřek na několik dní a sesuv bahna a kamení z hor na úseku poblíž Tenkinsky. Neexistuje absolutně žádný způsob, jak se tam dostat. Všude okolo jsou záplavy. Ale my se pohybujeme, i když ne rychle, ale přece! Dorazili jsme do Magadanu! Během letního plavebního období jezdí malé trajekty z vesnice Seymchan v regionu Magadan podél řeky Kolyma. Zde místní obyvatelé posílají svá auta do všech severních osad. Včetně vesnice Anyuysk, což je už Čukotka. Mimochodem, toto je náš jubilejní trajekt – desátý. A to nejdůležitější, je to také relativně levné. Přeprava našeho Moskviče po řece Kolymě a jejích přítocích na vzdálenost 1500 km stála 54 tisíc rublů. Teď už jsme tady. Na Čukotce!

       

Jsme v Anyuysku. I přes svou malou rozlohu je důležitým dopravním uzlem v této části Čukotky. Právě přes Anyuysk je část nákladu dodávána do Bilibina a oblasti západní Čukotky podél řeky Kolyma a jejích přítoků. Náš Moskvič sem doplul na pramici spolu s jídlem a stavebním materiálem. Cesta z Anyuysku do Bilibino je dlouhá 250 km. Nejkrásnějším místem na této silnici je průsmyk Krutoy, který se nachází přímo před Bilibino. Stoupání je to sice strmé, ale v létě to vyjedete klidně i ve starém Moskviči, ale v zimě je často zasněžená silnice uzavřená. A tady je Bilibino. Bilibino leží stovky kilometrů od pobřeží, takže nemá vlastní přístav. Ale je tu možnost doručit potraviny i zboží po vodě. Třeba přes Pevek. Nejprve musí náklad doplout do nejsevernějšího přístavu Ruska z Archangelsku, Murmansku nebo Vladivostoku. A pak musíte absolvovat další velmi obtížnou trasu autem sem.

       

Jedeme dál. Keperveem je čukotská národní vesnice, jejíž historie začíná v roce 1932, kdy se zde kočovná stáda pastevců sobů z Chaun-Chukotky spojila do kolektivní farmy, nyní zde žije 350 lidí. Hlavním zaměstnáním místních obyvatel je pasení sobů, rybaření, lov a také údržba místního letiště. Pokračujeme cestou na Pevek. Státní dálnice vedou po celé zemi a mají širokou škálu kategorií, od asfaltových po silnice s drceným kamenem a štěrkem. Měli jsme možnost ujet více než 600 km po Čukotské dálnici. Již nyní je to skutečný záchranný kruh pro Bilibino, Pevek, Egvekinot a řadu dalších osad. Přijíždíme do Peveku. Pevek je nejsevernějším přístavním městem v Rusku. Pevek je město sedmikrásek a romantiků. To je přesně ono. V létě jsou i ve městě pole kopretin a odjakživa tu žili romantici. Asfalt tu není, ale abychom se vyhnuli rozbitým ulicím a prachu, jsou silnice ve městě zasypané betonem. Z kopců sem vane jedinečný a hrozný vítr zvaný „yuzhak“, ale aby lidé nebyli větrem unášeni do moře, jsou domy postaveny tak, aby sloužily jako přirozený štít a ochrana.

       

Téměř dva měsíce zde panuje polární noc, ale aby nebyla tma a šero, jsou osvětleny nejen ulice, ale dokonce i nádherné nástěnné malby na zdech pětipatrových budov. Od roku 2020 zde sídlí plovoucí jaderná elektrárna Akademik Lomonosov. Nachází se zde i druhé největší letiště na Čukotce. Každý den kromě víkendů sem létají letadla, která do budoucna přispějí k tomu, aby se město stalo velkým turistickým uzlem. Pár kilometrů od Peveku se nachází již opuštěná nejsevernější satelitní komunikační stanice „Orbita“. Jenže s příchodem pokročilejších a levnějších technologií začala Orbita ztrácet na významu, televizní vysílací stanice byly zavírány a tomuto osudu neunikla ani stanice v Peveku. Někde na počátku roku 2000 přestala stanice přijímat signály satelitní televize a následně byla uzavřena.

       

Jedeme do Valkumey. To se nachází 13 kilometrů od Peveku. Jméno osady v překladu znamená „úhelná hora“. Vznikla jako pracovní hornická osada - nedaleko se nachází důl, který byl založen 12. dubna 1941, kde začala těžba cínu. Důl byl nakonec uzavřen. Doprava rudy odsud se ukázala být příliš drahá. V roce 1996 po ukončení těžby se obec začala rozpadat a do roku 2000 zde nezůstali žádní obyvatelé. Stejný osud postihl i vesnici Yanranai, ležící 36 km severně od Peveku. V roce 2015 byla uzavřena a obyvatelstvo bylo přemístěno do Peveku. Později začaly pobřežní chatky využívat obyvatelé Peveku jako letní chaty k rybolovu. Potkali jsme tam rybáře a hodnotili jejich úlovky. Také jsme se sami rozhodli si zaplavat ve Východosibiřském moři. I přes to, že venku bylo léto a krásně svítilo sluníčko, voda v moři měla asi 5 stupňů, ale kdy jindy byste se na takovém místě mohli koupat :)

       

Pevek - Kamčatka

Projeli jsme celou Čukotku ve starém Moskviči až do Peveku, nejsevernějšího města naší země. A co dál? Po Čukotce se chceme vydat ještě dál - na Kamčatku! Nejprve jsme uvažovali, jak dostat našeho Moskviče Polárníka na Kamčatku. Možností bylo více. První možností bylo vrátit se stejnou cestou, ale to nám přišlo nezajímavé. Druhá možnost je jet autem do Egvekinotu, ale od tam se budeme jen obtížně dostávat na Kamčatku. Třetí variantou bylo nechat auto v Peveku a vrátit se pro něj později a jet zimní silnicí, což je zdlouhavé. Poslední variantou by bylo auto poslat lodí po moři do Nachodky, ale to je velmi velmi drahé. Začali jsme pracovat na všech možnostech, ale nejlepší variantou bylo poslat auto lodí do Nachodky. Jen za doručení auta z Peveku do Nachodky nám účtovali 265 tisíc rublů. To je trojnásobek ceny našeho Moskviče! To je rozpočet na několik našich cest! Nakonec se stal zázrak. Do Peveku připlula nákladní loď, která mířila do několika přístavů, včetně Kamčatky. A na tuto loď bylo nakládáno spoustu nákladních aut. Začali jsme s majiteli vyjednávat. Díky dobrým a vstřícným lidem se nám podařilo ujednat nemožné a nyní se díváme, jak na korbu jednoho nákladního vozu nakládají našeho Moskviče a ten popluje na Kamčatku! Zadarmo! To je nová šťáva emocí, přátelé! A pak se naše loď vydala po Severní mořské trase a uvízla v ledu poblíž Wrangelova ostrova. Na záchranu jí přijel jaderný ledoborec. Poté musela naše loď kvůli obtížným ledovým podmínkám plout pod břehy severoamerického kontinentu do vesnice Point Hope ( Aljaška ), čímž navštívila západní polokouli. A teprve poté náš Moskvič obeplul Eurasii, proplul Beringovou úžinou a dorazil na Kamčatku, čímž se po takové plavbě stal nejen nejvýchodnějším Moskvičem na světě, ale i nejzápadnějším! Moskvič doplul na Kamčatku. Je to 28 oblast na naší trase. Celkově máme najeto více než 30 tisíc kilometrů!

       

Kamčatka

Kamčatka je snad nejneobvyklejším místem v Rusku. Nachází se zde více než tři sta sopek, z nichž více než třicet je stále aktivních. Pláže jsou zde černé kvůli sopečnému písku. Většina osad a obydlí jsou zde vytápěna převážně horkou vodou vyvěrající z podzemí. Je zde největší počet termálních pramenů a gejzírů. Tráva je zde vysoká i čtyři metry a na každých deset lidí zde připadá zhruba jeden medvěd. Kamčatka je také spojována s velkým množstvím ryb. Na naší první cestě po Kamčatce jsme se vydali na samý západ poloostrova do vesnice Okťabrskij. Místo je velmi malebné, ale bez turistů. Má se za to, že je to jedno z nejdepresivnějších míst na Kamčatce. Vesnice se nachází v tundrové zóně mezi řekou Bolšaja a Ochotským mořem. Je zde hodně větrno a téměř vždy zataženo. Je zde spousta hospodářských budov a vícepatrové budovy z dob sovětské éry, které vypadají, jako by v nich dlouho už nikdo nebydlel. Můžete zde vidět velryby nebo jen kosti z nich. Během silných bouří je vesnice odříznuta od pevniny. Nám se podařilo vesnici navštívit a včas odjet, protože pár dní poté byla silnice vodou zaplavena.

       

Po dosažení západního pobřeží Kamčatky jsme se vrátili do Petropavlovska a odtud se vydali na sever. Asfalt do vesnice Milkovo byl položen teprve nedávno, ale život se tu už změnil. Mají zde nový supermarket a i aut je zde více. Milkovo je od moře odděleno horami jak na západě ( Sredinným pohořím ), tak na východě ( východní Kamčatské hory ), takže klima zde vůbec není kamčatské, ale sibiřské. V létě horko, v zimě zima, déšť třeba jednou za měsíc, občas mlhy. V sedmdesátých letech se zde otevřelo muzeum, zachycující artefakty původních kamčatských obyvatel, historii vývoje poloostrova a domácí předměty. Za Milkovem jsme se vydalí dále na sever do vesnice Esso a osady Usť-Kamčatsk.

       

V národním parku, zapsaném v seznamu UNESCO, v samém středu poloostrova, obklopeným vyhaslými sopkami, se nachází unikátní vesnice Esso, která se nachází v údolí horské nezamrzající řeky Bystraja. Přijíždí sem turisté z celého světa. Všude kolem jsou hory, na silnicích medvědí a uprostřed vesnice ohniště, u kterého si děti hrají. Turisté sem přijíždějí, aby zdolali blízké vrcholy, obdivovali ledovcová jezera, lyžovali v místním lyžařském středisku a koupali se v horkých termálních pramenech. Kdysi dávno se zde v podzemí nacházeli horké řeky a vrtali se zde studny. Navrtalo se jich tolik, že je nyní celá vesnice vytápěna teplem z podzemí, dokonce i teplá voda z kohoutku je z horkých pramenů. Díky tomu se uprostřed obce nachází otevřený bazén, který slouží celoročně jako bezplatná výřivka. Mimochodem, Esso není jediná osada na Kamčatce vytápěna teplem ze středu země. Geotermální energii využívá až sedm osad. Celkově je na Kamčatce asi dvě stě termálních pramenů.

       

Pět set kilometrů od Petropavlovska Kamčatského se pod přední kapotou našeho Moskviče ozvalo slabé zaklepání a pak najednou hlasitá exploze, pára, kouř a ticho. Motor doslova explodoval. Olej a kousky dílů motoru byly rozmetány všude okolo. Zůstali jsme sami v tajze mezi medvědy. Nebyl zde nikdo, kdo by nás mohl odtáhnout a tak jsme museli více jak hodinu tlačit auto k nejbližší křižovatce. Po nějaké době u nás zastavil kamión a řidič se nabídl, že nás odtáhne do Petropavlovsku. A tak jsme přes noc podnikli pětisetkilometrovou cestu, tažení za kamionem. Náš zachránce nechtěl za odtah ani korunu.

       

Hned ráno jsme začali pro našeho Moskviče shánět druhý motor. Tady na Kamčatce to nebylo vůbec jednoduchý. Ale zázraky se dějí! Kluci nám nejen našli starší motor, ale také ho dokázali za tři dny předělat a dát do vozu. Když to shrnu, tak náš Moskvič byl prvním a jediným vozidlem v 21. století, který přejel celé Rusko vlastní silou a bez doprovodu. A nejenže přejel celou zemi, ale stal se i nejsevernějším vozidlem na světě, které dosáhlo daleko do Arktidy, kam se Moskviče nikdy ani nepřiblížily. Je to také jediný Moskvič, který v jednom vozidle bez doprovodu ujel celou Kolymskou dálnici a dorazil až do Magadanu. Nikdo se dosud k takovému výkonu neodvážil. A nyní toto obyčejné sovětské auto podniká nejdelší silniční cestu v historii Ruska a SSSR. Žádné jiné pozemní vozidlo na světě nikdy neprojelo všechny regiony naší země! A my to děláme jako první a ukazujeme, že i do těch nejobtížnějších a nejvzdálenějších koutů se lze dostat prakticky jakýmkoli vozidlem. Nepotřebujete drahá auta, obrovské sumy peněz ani doprovod. Můžete si vzít auto, které máte, a snadno se v něm dostat na Čukotku nebo Kamčatku. Toto sovětské auto už projelo 30 regionů a 31 000 kilometrů. Před sebou má ještě nejméně 59 regionů Ruské federace a celkový počet najetých kilometrů přes 100 000! Hnedka po znovu zprovoznění jsme Moskviče lodí do Primorye ve Vladivostoku, kde chceme dojet do nejnižšího bodu Dálného východu.

       

Dálný východ: Vladivostok - Chasan - Chabarovsk

Vydáváme se na další dobrodružství v našem Moskviči Polarniku! Minulý rok jsme cestovali v zimě do vesnice Jurjung-Khaja, nejsevernější osady na Dálném východě. Cestovali jsme po zimních silnicích a v teplotách až -50 stupňů celsia. Na stejné cestě se nám podařilo navštívit mys Paksa, nejsevernější bod pevninské části Dálného východu. Nyní je čas dosáhnout nejjižnější cípu Dálného východu, nacházející kousek za městem Chasan v Primorsku. Ale nepředbíhejme.

Z Kamčatky Moskvič doplul do Vladivostoku a zde byl na nějakou dobu zaparkován v retro muzeu. Mnoho lidí nám psalo, jak jsou překvapení, že ho zde vidí vystavený. Po příletu do Vladivostoku jsme si vyzvedli Moskviče z muzea a vydali se s ním za novým dobrodružstvím. Jedeme z Vladivostoku do nejjižnějšího města Dálného východu Chasan. Ten se nachází 270 km od Vladivostoku. Venku panuje intenzivní horko, které našemu vozu moc nesvědčí. Jeho motor se neustále přehřívá.

       

Na okraji Chasanu jsme dorazili k trojmezí. Jedná se o hraniční kámen. Na jedné straně je Rusko, na druhé Čína a na třetí Severní Korea. Mnoho lidí se mylně domnívá, že toto místo na trojmezí je nejjižnějším bodem Dálného východu, ale není tomu tak. Z Chasanu je to dalších 21 kilometrů k místu, kde končí pevnina naší země. Pokračujeme dále za město prašnou silnicí mezi rákosím. Hned na začátku je závora. U ní je napsáno, že máte pět minut počkat a přichystat si doklady. Proběhne krátká kontrola a závora se zvedá. Po pár kilometrech se cesta začíná trochu komplikovat. Na cestě se objevují velké díry, vyjeté koleje jsou hluboké a rákosí je hustší. Jsou zde cedule s telefonním číslem na odtahovou službu. Chvíli písek, chvíli bažina. Ale jedeme pořád dál. Po chvíli se ukázalo, že jedeme špatným směrem. Nedaleko je další silnice. Otáčíme se a snažíme se po ní projet. A nutno říci, máme velké štěstí. Horké léto všechno vysušilo a místa, kde ani SUV nemohla donedávna projet, náš Moskvič smýkající se, neustále narážející podvozkem do vyjetých kolejí, tvrdohlavě jede vpřed. Museli jsme ho tlačit, pomáhat nadzvedávat, případně posouvat do strany.

       

Jeli jsme se zatajeným dechem a počítali každý kilometr, dokud jsme nedorazili na pobřeží. A tady to bylo. Pláž kde Moskvič po zastavení okamžitě uvízl v písku. Ale na tom už nezáleželo, byli jsme na nejjižnějším bodě celého Dálného východu. Za námi byl Tichý oceán a vedle za řekou Severní Korea. Okolo nás horký písek, teplé moře a nezapomenutelná noc na břehu s výhledem na světla několika severokorejských měst.

       

Ráno jsme pomohli vytlačit Moskviče z písku a vydali se cestou zpět. Poblíž hranice s Čínou nám náhle upadlo pravé přední kolo. Utrhl se spodní kulový čep. Neměli jsme náhradní a tak jsme improvizovali. Naše oprava vydržela jen deset kilometrů, než kolo opět upadlo. Rozhodli jsme se vrátit do Chasanu. Zde nám místní mechanik Sergej svařil čep dohromady, abychom mohli dojet do Vladivostoku. Tam jsme si koupili nové čepy a hned před obchodem je vyměnili. Pak jsme pokračovali cestou dále na Chabarovsk. Často říkáme, že Moskvič určuje program naší cesty. A tento výlet nebyl výjimkou. Můžete si plánovat trasu a termíny, jak chcete, ale Moskvič, jako obvykle, má na všechno své vlastní plány. Všechno to začalo tím hrozným horkem, který Moskvič nesnáší. Při -50°C se cítí lépe než při +35°C. Motor se neustále přehříval. Benzín se vařil nejen v palivovém čerpadle, ale i ve filtru. Chladící kapalina neustále vytékala. Nedokážeme spočítat, kolikrát se uvařil. Ale tím dobrodružství neskončila. Jakmile jsme dorazili do Chabarovska a vyfotili se u stély, auto odmítalo nastartovat. Až když nastartovalo, hustá pára z tlumiče výfuku zaplnila celý prostor. Měli jsme prasklé těsnění hlavy.

       

Naše cestovatelská čtveřice se momentálně nachází v Chabarovsku. O dalším cestování vás budeme informovat zde v aktualizacích. Poslední aktualizace proběhla: říjen 2025.

Autorem videa a fotografií je A. Žiruchin