Petrova garáž

Jak jsem k moskvičům přišel

Jako asi u většiny z nás, diagnóza Moskvič ve mne vypukla po zážitcích z dětství a rodiny, kde byl automobil Moskvič provozován a hýčkán mým dědou. Dle vyprávění zakoupil tehdy v roce 1981 Moskviče 2140 barvy Picunda, které byly běžně k dostání bez čekání a stály seřazené na letišti Hosín, coby zboží Mototechny v Českých Budějovicích. Babička tou dobou rekonvalescentovala po infarktu v lázních … a děda ji přijel vyzvednout novým vozem … a jak mi pak babička vyprávěla – měla málem infarkt hned další! Děda chtěl Moskviče pro svůj skvělý výkon a moderní motor OHC, navíc měl dobré reference od kamaráda, který již nějakou dobu vlastnil Moskviče 412. Děda byl původním povoláním mechanik leteckých motorů a tak i Moskviče patřičně upravil (český a navíc přetryskovaný karburátor Jikov, tyrystorové zapalování, přední světla ze Škody 120 a další úpravy). Auto žralo jen 7,5 l/100km a jelo až 160 km/h. Naposledy jsme s ním byli na velkém výletě hned po převratu v roce 1990, s dědou, otcem a sestrou na solných jezerech u Salzburgu, v Bad Ischlu a v Hallstattu. Pak děda bohužel odešel a Moskvič na dlouhých 7 let stál v naštěstí suché garáži. Já okolo něj s láskou a vzpomínkami procházel a nemohl se dočkat, až ho budu moci provětrat. S otcem jsme s ním téměř nejezdili, neměl ruská auta rád. Já i Moskvič jsme se dočkali v roce 1997, kdy jsem úspěšně složil autoškolu a mohli jsme společně vyrazit na první vyjížďky! Bylo to mé první auto … a bylo super! Kam se hrabali kamarádi se Škodovkami, Trabanty a dokonce i s jedničkovým Golfem! Samozřejmě v rukou mladého motoristy doznal Moskvič dalších drobných úprav – rádio, střešní okno, vysílačka CB, elektricky vysouvací anténa, a další tenkrát děsně nezbytné voloviny. Tohle byl luxus! Pak jsme spolu absolvovali krom spousty výletů i každovíkendové cestování do Hradce Králové na povinnou vojenskou službu a i dovolené po ČR s budoucí ženou. Dokonce ještě i do porodnice v roce 2001, kdy se nám narodil syn, nás Moskvič spolehlivě dovezl. Jiné auto jsme tehdy neměli. Poté se začal svět měnit i pro mne a já zatoužil po modernějších a bezpečnějších vozech … a Moskviče z nedostatku prostoru prodal … dodnes toho lituji. A jelikož jsem na tento skvělý auťák stále nemohl zapomenout, rozhodl jsem se po úspěšných renovacích skútru Čezeta a tříkolého Velorexu posunout k autoveteránu – youngtimeru … a jak jinak, než samozřejmě k Moskviči.

foto foto

Naskytla se mi přes známého z UA v roce 2020 příležitost získat Moskviče 2140, tedy podobný, jako jsem míval původně byl úmysl pořídit jen tohoto. Pak jsem ale ještě tentýž rok objevil v inzerci IŽ 21251… u nás poměrně vzácný automobil, který se sem nikdy nedovážel … tím jsem vozidlům Moskvič zcela propadl a začal koukat po dalších - postupně do dneška přibyly ještě další vozy : vzácný přechodový typ 412/2140 1975, Universal 2137 1976, Universal 2137 modernější podoby 1986 a ještě asi další tři auta k rozebrání na díly. Jako zatím poslední se mi v letošním roce podařilo zachránit od válečné zóny v UA již málo sehnatelný typ 434 Furgon 1974, ze Shpoly u Cherkas. Tam ale bude nutná kompletní renovace – plánována na rok 25/26. Všechny automobily mám s motory 1500 a všechny kromě jednoho (o něm třeba jindy) se snažím mít ve stavu originální podoby bez zásahu kutila. Dále je v mé sbírce dobový sovětský obytný rozkládací stanový přívěs Skif M1 1986, bicykl Ukraina 1978 v pěkném zachovalém stavu a i nějaká dobová dokumentace, odznaky, dobové nářadí a vybavení vozů sovětské výroby, jakož i sbírka modelů Moskvičů v měřítkách 1:43 a 1:24, čítající asi 150 různých typů z nabídek různých výrobců, ale i vlastní přestavby a úpravy na typy, které nikdo nenabízí.

můj IŽ 21251

U nás, alespoň co je mi známo, je zhruba pouze kolem 5ti těchto vozů. Já ten svůj nechal dovézt z Ukrajiny v roce 2020, kdy pro něj známý vyrazil letecky a zpět se vrátil asi 2500 km po vlastní ose. Cestou ho postihla drobná porucha – prasklá hadice přívodu vody do radiátoru v kabině, jinak dojel bez ztráty kytičky. Vůz byl vyroben v roce 1989 v Iževsku – tj. asi 1000 km východně od Moskvy, kousek od motorárny v Ufě, kde byla vyráběna srdce našich ořů. K vozu mám původní postsovětské registrační značky i novodobější ukrajinské, nyní je vozidlo provozováno na veteránských RZ. Tento typ 21251 je evolucí původního iževského hatchbacku 2125, který vyvinuli jako svou karosářskou verzi původně licenčně vyráběného Moskviče M 412, údajně inspirovanou Renaultem 16. Téměř veškerou technikou je tento typ shodný s ostatními „hranatými“ Moskviči, podvozek vzadu klasicky odpružený podélnými listovými pery, čtyřrychlostní převodovka, motor 1500, víčko nádrže vzadu uprostřed jako u sedanů, palubní deska velmi podobná typu Moskviče 412. Jen karburátor je v tomto modelovém ročníku modernější – podobný tomu žigulovskému – s elektronickým ekonomizérem, který se však zatím bohužel nepodařilo zcela optimálně vyladit a má v přechodovém režimu poněkud nepříjemnou „díru.

foto foto

Vůz je ve zcela původním nerenovovaném stavu s nájezdem dle tachometru nějakých 45 tisíc km. Mám k vozidlu i původní servisní knihu, v interiéru se nachází originální autorádio vč. klíčků a malého zámku pro zamknutí do palubní desky proti zcizení. Rádio má vlastní teleskopickou anténu, po vyjmutí z palubní desky lze osadit originálním bateriovým boxem a využívat jako přenosný radiopřijímač! Auťák je perfektní a rád ho používám pro jeho spolehlivost na delší výlety a vzdálenější místa konání srazů. Je velice uživatelsky přívětivý, krásně měkoučký a příjemný na ovládání. Kolega p. Miloš Dempír, který vlastní stejný typ avšak r.v. 1982, mi ale říkal, že jeho vůz IŽ 21251 je naopak pocitově tvrdší než jeho Moskvič 2140. U mého auta je to ale právě naopak. Dokonce jsem nabyl dojmu, že asi mezi staršími ročníky a mým rokem 1989 muselo dojít ve výrobě k nějakým úsporným opatřením, neboť i veškerá plechařina je slabší a měkčí než u ostatních Moskvičů – promáčkliny kolem klik dveří jsou toho důkazem. Navíc při šikmém přejezdu nerovností se karoserie zřejmě kroutí, neboť je slyšet, jak odlehnou těsnění dveří od skeletu. Ale to nic nemění na radosti ze svezení s tímto vozem!

foto foto

Jízdní vlastnosti jsou naprosto typicky moskvičovské: na začátku zatáčky u vnitřního kraje vozovky, po průjezdu a pár zhoupnutích téměř v protisměru a i brzdění s hlubokým ponorem čumáku … ale to ladné pohodlí … mmm, paráda ! Se spotřebou pouhých 6,5 l/100 km (asi ten ekonomajzer) a bezproblémovým trvalým tempem 100 i více km/h je zcela v pohodě držet se dnešního uspěchaného provozu. Auto mne zatím ani jednou během mých asi 7 tisíc km nezklamalo – vždy jsem zdárně dojel, i když nějaké drobné poruchy se také objevily: třeba když jsem ho po malé šumavské dovolené (kdy jsem ho využil i jako spací vůz) vezl na „lékařskou preventivní“ prohlídku k panu Švaňkovi, došlo hned po příjezdu k zadření vodního čerpadla. Sesednuté levé listové péro (asi od zatížení pouze jednou osobou, neb ostatní sedadla jsou netknutá) jsem snadno vyrovnal nahamrováním zastudena. Jinak zatím nic jiného závažného … a to zlý jazykové tvrdí, jak byla kvalita v těchto letech v Ižmaši již tragická.

foto foto

Na jaře 2025 bude na vůz namontován závěs k tahání již zmiňovaného obytného přívěsu Skif M1, čímž bude jistě vytvořena nepřehlédnutelná souprava. Samozřejmě mi v mé modelové sbírce Moskvičů nemohl tento typ chybět, a jelikož se v měřítku 1:24 nevyrábí, volil jsem přestavbu z jiných typů ( IŽ 2715 a IŽ 2125), které jsou dostupné. V měřítku 1:43 v nabídce existuje – tam jsem pouze přelakoval do mé hořčicové.

foto foto