Járův Iž 2715 a Moskvič 2140
Už jako malého kluka mě silně braly automobily. Byly to všelijaké nákladní vozy, dále také americká auta, ale ze všeho úplně nejvíc to byly Moskviče. Vzpomínám na ty časy, kdy jsme se s ostatními kluky na základce dohadovali, která značka je nejlepší a kolikrát jsme se o přestávce kvůli tomu i poprali. Tohle všechno mi vlastně zůstalo až do dneška a za Moskviče byl i dýchal. Akorát už se neperu, nemá to cenu. Svůj sen vlastnit Moskviče jsem si splnil a hned dvakrát. Tímto bych vám chtěl představit svého Iže 2715 a Moskviče 2140.
Iž 2715
Klasický automobil Moskvič ve verzi pick-up vyráběný automobilkou v Iževsku. Ve městě Iževsk, vzdáleným zhruba 500 km od Moskvy se v továrně IZH vyráběli jak osobní tak i užitkové verze automobilů Moskvič. Tam se na základech automobilu Moskvič 412 vyráběly i užitkové pick-upy. Jedním z nich je i můj vůz. Do bývalého Československa se tyto verze nedovážely a tak je to u nás trochu rarita. Je roku výroby1982 a je po náročné renovaci. A jak jsem k němu vůbec přišel .....
Už od dětství se mi líbili automobily značky Moskvič a i doma jsme jednoho měli. Jako dítě jsem byl s rodiči na dovolené v Jugoslávii a tam jsem poprvé zahlédnul užitkové verze na vlastí oči. Na pláž jsme chodili okolo jednoho zmrzlináře, který měl moskviče ve verzi pick-up, a s tímto vozem vozil a prodával zmrzlinu. U nás v Československu byli na ulici k vidění převážně karosářské varianty sedan a kombi a toto byla docela rarita. Řekl jsem si " to je panečku auto, takové bych taky jednou chtěl mít". Přišla revoluce, pak uletělo mnoho let a okolo roku 2008 jsem po jednom takovém pick-upu zatoužil.
Procházel jsem denně na internetu různé inzertní servery s prodejem ojetých aut, ale Moskvič ve verzi pick-up byl k nesehnání. Občas se nějaký objevil v inzerci v Rusku či Ukrajině, jenže od tam byl problém vzdálenost a přihlášení u nás v Česku, jakožto zemi EU. Začal jsem se tedy poohlížet po inzerci v rámci unie. V západní Evropě se občas nějaký ten Moskvič v inzerci objevil, bohužel ne pro mě hledaný pick-up. A pak ejhle, našel jsem jeden inzerát v Maďarsku. Proběhlo pár telefonátů s pomocí kamaráda a bylo rozhodnuto. Hned o víkendu jsme pro vůz jeli.
Automobil prodávajícímu sloužil roky jako pracovní vůz pro zásobování místního hotelu. Bylo to na něm znát. Ale když po něčem toužíte tak dokážete hodně odpustit. Byl to případ i tohoto kusu. Po koupi a dovezení domů jsem zjišťoval možnosti jak dál. Nakonec jsem se dohodl s Pavlem Jirouškem a jeho týmem, na renovaci celého vozu. Pavel měl s opravami letité zkušenosti a tak jednoho dne automobil odcestoval za ním do Prahy.
Tam strávil více než rok. Kluci v dílně na něm vyráběli téměř celou podlahu, podběhy, lemy a mnoho dalšího. Pak se práce z časových důvodů zastavili. Auto stálo ladem a nic se nedělalo. A tak se Jára nově domluvil s Josefem Hořákem na dodělávkách a lakování. Nově se tedy vozidlo převezlo k Pepovi do dílny na okraj Prahy. Zde strávilo půl roku. Jakmile bylo složené a nalakované mohlo se vrátit zpět na Moravu.
Doma se pak pokračovalo zasklíváním, montáží interiéru a exteriéru, udělali se komplet nové brzdy, opravou prošel i motor. Po částečném znovu zprovozněním byl vůz opět naložen na podvalník a převezen k Liborovi Pozzimu do Zlína na opravné klempířské práce. Po těchto zákrocích putovalo opět do lakovny, kde byl vůz celý znovu přelakován.
Když se automobil dostal opět domů tak se dostrojovali další drobnosti a pracovalo se převážně na korbě vozu. Pro nákladový prostor byla vyrobena zbrusu nová podlaha s úchyty pro upevnění převáženého nákladu. Pro provoz bez nástavby byla vymyšlena elegantní plachta, která se dá během pár minut rozdělat a díky ní je za deště v nákladovém prostoru sucho. Stejně snadno lze vůz předělat na verzi s nástavbou.
Od začátku renovace až do konce se postupovalo tak, aby automobil odpovídal co nejoriginálnějšímu stavu tak jak vyjel kdysi z výroby, ať už barvou a tvary karosérie tak i originálním interiérem. Tímto bych chtěl poděkovat všem, co mi pomáhali s náročnou renovací. Výsledkem této tvrdé práce je i získané ocenění v podobě dvou pohárů za nejpěknější automobil na srazech Moskvičů.
V roce 2016 automobil vyhrál pohár za 2 nejpěknější automobil srazu v Náchodě, v roce 2018 vyhrál 1 místo za nejzajímavější Moskvič na sraze Moskvičů na hradě Svojanov.
Moskvič 2140
V roce 1988, jsem si pořídil model 2140 z roku 1976. Vůz už byl hodně opotřebovaný a já jsem byl již pátým majitelem. Ještě předtím, než jsem nastoupil na vojnu, jsem vůz s pomocí otce částečně zrenovoval. Čas ale rychle letěl a já jsem se svou první 2140 jako pracantem, který jezdil za každého ročního období prožil 18 let. V té době jsem již měl zmapované všechny ostatní Moskviče v okolí a dokonce jsem znal i jejich majitele. A právě na jedno z těch auto jsem měl už několik let zálusk. Jeho majitele jsem oslovil s tím, že mám vážný zájem o koupi jeho vozu, ale on nechtěl prodat.
Čas letěl dál a já už plánoval druhou renovaci své první 2140, tentokrát už ale ne do stavu vozu pro běžné ježdění, ale do stavu výstavní leštěnky. A právě tehdy, v roce 2004, se mi po sedmi letech ozval majitel zmíněné zelené 2140 z roku 1979. Okamžitě jsem šel auto koupit a přitom jsem ani nesmlouval, i když jsem věděl, že určité věci budu muset na něm opravovat. Tím byl ale zpečetěn osud mé první 2140, která později skončila na náhradní díly.
Nově zakoupený vůz byl po karosářské stránce v původním stavu, kromě zadní části vozu. Ta byla po lehké nehodě opravena ještě původním majitelem. Dostala ale zadní nárazník již z novějších modelů. Časem se ho chystám vyměnit za celochromový. Nosné části vozu jsou také původní. Opravil se jen přední podélný levý nosník od motoru, který byl rozervaný mrazem ! Opravovala se také oka na zvedání vozu, která byla vyhnutá, a přitom ani nebyla rezavá.
V roce 2005 jsem vyměnil unavená listová péra za opravená naklepaná a o dva roky později přišla na řadu převodka řízení, kterou mi vyměnil Jindra Holub z Ústí nad Labem. V roce 2013 se pak měnila spojková lamela. Samozřejmě, že těch oprav bylo více, ale tak už to chodí u starých vozů. Lak na voze je až na zadní čelo se zadními blatníky a kufrem původní a má pořád vysoký lesk. Do budoucna chci ještě udělat výměnu hlučného diferenciálu.
V interiéru bylo po původním majiteli snad sto nálepek, které nešly za ty roky sundat, navíc zde byl nešikovně dodělán otáčkoměr, palivoměr a teploměr a mnoho dalších věcí, co tam nepatřilo. Vyndal jsem původní červeno-černý interiér a nahradil ho druhým. Dnes je celý červený, a to včetně originální červený přístrojový desky, kterou jsem sháněl 18 let ! Nedávno jsem ho doplnil o originální horní čalounění dveří a středový tunel nad převodovkou samozřejmě také červený. Pro větší bezpečnost posádky jsem na zadní sedadlo nainstaloval opěrky hlavy.
Pro větší exkluzivitu jsem vůz doplnil o pár detailů. Říká se, že kola dělají automobil a tak jsem disky doplnil o chromový límce a pneumatiky o bílé lemy. Šmrnc vozu dodává i chromová nálepka ve spodní části vozu s emblémem znaku na předních blatnících. Vzadu nalezneme originální koncovku výfuku. V garáži mi leží originální stěrače světlometů i s motorky, který jsem sháněl 20 let. Staré čelní sklo jsem nahradil novým se zeleným pruhem, zadní je originál z výroby vyhřívaný.
V roce 2019 zažilo auto další bolest. V Krnově do něj zezadu nabourala Škoda Fábia. Tentokrát již nešlo zadní čelo jen vyklepat, ale muselo se vyměnit komplet za nový. Nová je i nádrž a také celochromový zadní nárazník.
I když tento vůz u svého původního prvního majitele jezdil za každého počasí a byl pracantem dlouhá léta, tak můžu říct, že to byl udržovaný vůz, a když to tak vezmu pohledem na stará auta, tak jsem s ním zas tolik práce neměl. Tímto bych chtěl poděkovat původnímu majiteli, který už dnes není mezi námi, že se o svůj vůz vzorně staral a po letech čekání mi ho prodal. Jinak můžu říct, že s Moskvičem 2140 jezdím už od svých 18 let a rozhodně bych nikdy neměnil. Spolu s užitkovým Ižem 2715 jsem si splnil své moskvičácké sny, které se mě drží už od dětství.